Jablkobraní 2017

Utáhne nebo neutáhne?

Rok s rokem se sešel, máme tu další sekací sezónu. Na jednoznačné Jirkovo vítězství z minulého roku vzpomínají už jen satelitní snímky. Kopřivy a šípky ustupují, ale o to víc má navrch tráva, bují přímo před očima. Ale čím teď tahat náš mulčovač CRONIMO? Domluvená čtyřkolka nevyšla. Mohli bychom si zase půjčit za nějaký peníz traktor… ale přibyl nám do hry malotraktor VARI. Třeba by ten dvě stě třiceti pěti kilogramový sekací ďáblův stroj utáhl. Zkusíme to?

Nedělní brigáda / fotogalerie

Věřit? Nevěřit?

Rozhodli jsme se uvěřit. Uvěřit v bramborové hlízy vzniknuvší ze slámy.

Co bychom pro políčko neudělali

Bylo nebylo, zrodilo se políčko. Políčko ani velké, ani malé. Kosí zpěv ho probudil a hned jak z drnů vykouklo, začalo natahovat a fňukat. Podívejte se na mě, moje půda je těžká a jílovitá, to si myslíte, že ze mě může něco pořádného vyrůst? To asi ne, přisvědčili jsme, ale co s tím můžeme dělat? Běžte za pískovým srdcem Českého ráje, ať vám trochu ze sebe usype.

Cesta z města, cesta do sadu

Bylo krásné jaro. Petřín kvetl, ptáci zpívali a všude byla cítit ta jarní nálada a energie. Právě jako teď. Proto jsem si na to asi vzpomněla. Před rokem jsme bydleli v srdci Prahy pod Petřínskými sady a i toto jaro se vyrojili davy lidiček a turistů. Vybavuji si frontu na lanovku, když ji v březnu po půl roce oprav konečně otevřeli. Lidé ve frontě stáli snad déle, než by jim trval výšlap pěšky.

Rozsekat na cimprcampr

Znovu nastupujeme k boji s nepoddajnou jílovitou půdou. Úkol zní jasně: rozsekat drny, rozsekat je na cimprcampr, že je ani vlastní máma nepozná. Po třech měsících po naší naivní “první orbě”, drny posměšně ční z nahlodané půdy.